Strašín

foto Bohumil Krutiš

Strašínská jeskyně

Strašínská jeskyně s jezírkem a pozoruhodnými mísovitými a hrncovitými prohlubněmi ve stropu je jediná větší krasová jeskyně v systému Sušicko-Strakonických vápenců. Nachází se asi kilometr severozápadně od Strašína, při silnici od Rozsedel, v nadmořské výšce 566-580 m. Lokalita o výměře 1,28 ha byla v roce 1967 vyhlášena za chráněné území.

Lidé od nepaměti věděli, že na úpatí vrchu Na Palových je těsný otvor směřující do nitra vápencové skály. Pověst tvrdila, že jde o chodbu, která ústí až v 10 kilometrů vzdáleném hradu Rabí. Později zde byl založen lom firmy Vinduška, otvor byl odstřely rozšířen a za ním byla zjištěna poměrně velká krasová jeskyně. Poprvé ji roku 1854 v literatuře popsal geolog Viktor Leopold von Zepharovich.

Cedule osazená Krajským úřadem Plzeňského kraje u vstupu do jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Repro z citovaného díla	Vchod do jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Hrncovité prohlubně ve stropu jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)
Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)

Roku 1936 zde podnikatel F. Krejza založil důl František. Hlavní síň jeskyně byla zajištěna výdřevou, zpřístupněna jednoduchým schodištěm a z jeskynních sedimentů byl jako železná ruda dobýván limonit. Zdrojem limonitu byl pyrit obsažený ve vápencích. Nejčistější polohy limonitů obsahovaly až 44 procent železa. Surovina byla dodávána do hutí, později i keramickému průmyslu jako okry. Těžba však byla ukončena ještě roku 1936, tedy jen pár měsíců po zahájení.

Vstupní otvor jeskyně je 6 m široký a 1,6 m vysoký a ústí do hlavní prostory jeskyně, síně 23 m dlouhé, 12 m široké a nejvíce 3 m vysoké. Síň se pod úhlem asi 30 ° svažuje k severu, kde je v nejhlubším místě podzemní jezírko. Hadina vody v jezírku kolísá v závislosti na výši srážek. Původ vody v jeskyni zůstává dodnes záhadou, dosavadní pokusy zjistit, odkud přitéká, skončily nezdarem.

Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)
Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)	Interiéry Strašínské jeskyně (foto Jiří Novák, 2009)

Za jezírkem jeskyně pokračuje k severu menšími prostorami, hlavní prostory však ústí do síně z východní a západní strany. Na západ vede poměrně široká chodba o délce asi 60 m, z východní strany se pak na síň napojují dvě chodbičky, které vedou do více než 80 m dlouhého labyrintu těsných plazivek, rozšiřujících se místy do menších síněk. Celková délka všech jeskynních prostor je asi 200 m. Krápníková výzdoba zde zcela chybí.

Pozoruhodností jeskyně jsou velmi dobře vyvinuté mísovité a hrncovité prohlubně ve stropu. Tyto tvary jsou ukázkou koroze způsobené kondenzovanou vodou a k jejich vývoji v určité míře dochází i v současné době. Jestliže hladina jezírka stoupne a voda zatopí spodní části jeskyně, v prohlubních se uzavřou vzduchové kapsy, odpařovaná voda se sráží na stěnách prohlubní, koroduje je, a celý útvar se tak prohlubuje.

Usnesení Školské a kulturní komise ONV Klatovy z 11.1.1967 (zdroj drusop.nature.cz)

Nařízení okresního úřadu v Klatovech o zřízení zvláště chráněného území přírodní památky "Strašínské jeskyně" (zdroj drusop.nature.cz)

Dříve se předpokládalo, že Strašínská jeskyně je jeskyní ponorovou, vytvořenou činností vod potoka. Jak se však ukazuje, převažující podíl na vzniku jeskyně měla směsová koroze v trvale zatopené freatické zóně, později doplněná korozí v prostředí stojatých vod nadržených na jeskynních sedimentech. Při vzniku jeskyně se mohlo částečně uplatnit i nekrasové rozpouštění vázané na účinky kyseliny sírové, uvolňované oxidací pyritu.

Jeskyně není přístupná veřejnosti, o jejím zpřístupnění se jedná.

Použitá literatura:
Cícha Jaroslav: Jeskyně a historická důlní díla v jižních Čechách
a na Šumavě. Plzeň, Kletr, 1999.